Jedná se o typický příznak separační úzkosti, která je přirozenou součástí dětského vývoje. Zatímco v prvních měsících dítě netušilo, že jste dvě osoby, okolo sedmého měsíce si začne uvědomovat, že „já jsem já“ a „ty jsi ty“. Zní to jako maličkost, ale bijí se v něm teď dvě protichůdné tendence – chce objevovat svět, to ale zároveň znamená vzdát se úzkého kontaktu s tebou. Protože už ale ví, že „nejste jedno tělo,“ začne se bát, že tě ztratí. Dává to přitom najevo rozmanitými způsoby:
Načasování a intenzita separační úzkosti se u dětí liší – u některých začne dříve, u jiných později, rozhodně v tom ale hrají roli povahové rysy. To znamená, že některé děti mají citový příklon k mamince daleko silnější, u jiných období separační úzkosti proběhne takřka bez povšimnutí. Ani jedno neznamená, že je více nebo méně „normální” – spíše si to vysvětli jako dětskou přirozenost, se kterou je nyní potřeba speciálně hospodařit.
Představ si sama sebe ve zcela neznámé zemi – bylo by ti líp, kdybys měla někoho za zády? Dítě to tak má: chce se vydat do světa na vlastní pěst, zároveň tě ale potřebuje jako přístav bezpečí. Proto je důležité porozumění a tvá ochota vzít ho do náruče, kdykoliv, kdy se u něho separační úzkost objeví. Jak říká profesor Zdeněk Matějček: „V tomto období se dítě nepotřebuje učit odvaze. To, čeho je mu třeba, je pocit jistoty. Má dojít k poznání, že jeho lidé jsou stálí, že se mu nemění, že je na ně spolehnutí.”
Není to jednoduché období, a to nejen z hlediska samotného vztahu s dítětem a potřebě být mu teď hodně k dispozici, ale také z pohledu okolí – to, zejména jedná-li se o babičky a dědečky, se občas vyjadřuje o projevech dítěte jako o rozmazlenosti nebo závislosti. „A to takhle přisátý budeš na mamince do osmnácti?” Nebude. Jen si teď potřebuje ujasnit, svým tempem a v souladu se svou přirozeností, že separace není nic, čeho by se mělo bát. Je to jen fáze, kdy se učí, jak být samostatné, i když to zatím znamená být nonstop v tvé blízkosti.
Někteří rodiče mohou mít sklon jít na to teď „tvrději” a řešit ona „divadla” sparťansky, a to s dobrým úmyslem: aby dítě připravili na svět, kam se stejně jednou bude muset vydat. Sparťanství ho na to ale nepřipraví, místo toho může dítěti způsobit pocit nejistoty a opuštění. Co tedy dítě v tomto období opravdu potřebuje?
✅ Podporuj jeho autonomii postupně, začni malými kroky. Když například přijde teta, které se bojí, vem si dítě do náruče a nech na něm, jak blízko a jak rychle se k ní přiblíží.
✅ Komunikuj a vysvětluj. I malé děti uklidní jednoduchého vysvětlení, co se děje: „Přišla teta, půjdeme ji otevřít, teta půjde k nám a dá si s námi dortík.” Mluv jednoduše a srozumitelně.
✅ Buď trpělivá a projevuj soucit. Pamatuj, že každé dítě se vyvíjí ve svém vlastním tempu. Poskytni mu dostatek času na to, aby se přizpůsobilo vývojovým změnám, a neboj, většina dětí překoná tuto dramatickou úzkost okolo prvních narozenin.
Uf, je to náročné, hlavně pro tebe. To ty jsi totiž největším dárcem citové jistoty, to ty budeš zprostředkovávat první kontakt se světem, který ze začátku dítě nemusí vnímat jako bezpečný. V tomto období budeš o citovém poutu mezi vámi vědět víc než kdy dřív, ale neboj. Je to jen přirozená fáze, za to ale tvé děťátko posune blíž k citové a rozumové vyspělosti.
Informace v tomto článku nenahrazují lékařskou péči. Aplikace Mamio společnosti Kindr s.r.o. se zříká jakékoliv odpovědnosti za rozhodnutí, která učiníte na základě informací v tomto článku, které jsou vám poskytovány pouze jako obecné informace a nenahrazují osobní lékařské poradenství.
